KEVIN V. TON
Hlavní je dostat se "dovnitř"

Kevin Odstrčil

Kevina nepotkáte jinak než s foťákem. Má ho u sebe stále, prakticky nikdy ho nevypíná a dokonce i v noci ho má připravený u postele, aby v případě potřeby mohl vyběhnout a případně vyfotit to, co se děje na ulici. Říká, že focení je pro něj životní nutností a že to tak má vlastně odmalička. Vnímat svět v obrazech je nedílnou součástí jeho existence a všechno, co k tomu potřeboval znát, se naučil sám.

Kevin se dívá nejen očima, ale i srdcem - všímá si drobností, náznaků, jemných gest, lehkých úsměvů a malých detailů, které většina lidí, v současné době navyklá všechno prohlížet jenom povrchně a rychle, ani nezaznamená. Vidí a vynáší na povrch esenciální podstatu skrytou ve zdánlivě obyčejných životních situacích. Každý moment včetně jeho osoby a fotoaparátu tvoří dohromady jeden živý organismus.

Smyslem jeho práce je obrazem vyprávět příběh, mající zároveň výtvarnou kvalitu. Říká, že aby člověk dělal „slušný fotky“, měl by toho vědět víc, než jen jak se fotoaparát ovládá - z výtvarného umění, z filmů ale i třeba z literatury, protože tím, že absorbuje různé umělecké vlivy, vytváří si nevědomý background estetického cítění, který se pak promítá do všeho, co dělá.

Kevin tvrdí, že neumí dělat věci napůl. Jeho práce vyžaduje velkou míru empatie, otevřenosti a umění stát se zcela součástí situace, kterou zaznamenává. Musí umět pochopit scénu, vnímat emoce a příběh, který se právě odehrává. Na to, aby mohl správně zachytit to, co se zrovna děje, musí se umět "dostat dovnitř".

Zajímá ho především lidský aspekt - to, jak člověk funguje ve svém prostoru. Jeho fotografická témata by se dala nejčastěji zařadit do kategorie sociální dokument. Většinu svého volného času tráví na ulici, kde zaznamenává osudy těch, o kterých běžní lidé nechtějí raději nic vědět, protože to není "hezké". Obrazem poukazuje na odvrácenou tvář naší společnosti a na nedostatky v systému. Snaží se ukázat, že i ti, kteří se v určité fázi života dostali na dno, jsou také lidé, jsou stejně důležití jako my a ať už se nám to líbí nebo ne, jsou naší nedílnou součástí. Kevinovy fotografie přináší příběhy o tom, co jsme vytěsnili do kolonky tabu a často raději děláme, že to neexistuje.

Mnohé stereotypy boří i tím, jak sám žije. Kromě toho, že jako otec čtyř dětí tráví spoustu času s foťákem v ulicích mezi lidmi bez domova, je také dlouhá léta vegan, nekuřák a abstinent.



Tereza Hanusová & Kevin V. Ton - Rozhovor (nejen) o fotografii:

Kevin: Pomalu mizí v rámci tý dokumentární a reportážní fotografie média, na kterých se celý léta prezentovalo. Desetiletí. Magazíny, časopisy, který se věnovaly buďto reportážím z událostí, nebo dokumentárním projektům různejch lidí. Dneska je málo míst, kde se dá fotografie tohohle druhu vidět. Tištěný média zaplavil mainstream s potřebama běžnýho člověka, nebo spíš s potřebama výrobců, který nabízej lidem to, co si myslej, že by měli potřebovat k životu. A to je právě velká škoda, protože v týhle fotografii vzniká u nás i celosvětově hromada zajímavejch projektů, který nejsou nikde vidět. Nebo jsou málo vidět.

Tereza: Nikdo se nezabývá tím, aby to dal lidem.

Kevin: Většina z těch, kdo dnes začne dělat dokument a i tu reportáž někdy, tak tohle dělá zadarmo, dělá to za svý peníze, ve svým volným čase, protože to vlastně chce málokdo platit, protože to není nosný. Protože se na to nenabalí sponzor, kterej vyrábí voňavku nebo džíny, nebo auto. No a tím se to vlastně dostává do takovýho undergroundu. To, co bylo kdysi mainstreamový, to, co tvořilo titulní stránky časopisů celosvětovejch, tak se dneska dostává do facebookovejch skupin a do podobnejch záležitostí.

Tereza: To je škoda. Jak je to v zahraničí?

Kevin: V zahraničí je to lepší, protože tam je větší trh. My jsme malej trh a to hraje velkou roli. Čím je větší trh, tak tím je větší šance, že se tam udržej i časopisy. Ale je to málo, všude se to omezuje. Svýho času v jednom na fotkách postaveném magazínu propustili všechny fotoreportéry, že jim budou stačit snímky, který jim budou dodávat lidi z ulice, co se nachomejtli a fotěj třeba mobilama. Pak ale zjistili, že tudy cesta nevede a zase část těch lidí nabrali zpátky, protože takhle to vlastně nefunguje. On sice běžnej člověk třeba vyfotí nějakou událost, ale ta fotografie nemá většinou výtvarnou kvalitu. A často nemá ani obsahovou kvalitu. Jenom jde o záznam čehosi. Někde někdo byl a bez obsáhlého popisu nikdo nezjistí, co se tam vlastně dělo. Přitom fotografie jako taková by měla vyprávět sama o sobě a mělo by stačit čistě uvedení místa a času. A už by si člověk, kterej se trochu zajímá, měl dát dohromady, co se tam vlastně dělo.

Tereza: Není to jenom v oblasti fotografie. Dřív to bylo tak, že umělci měli na dvorech mecenáše, aby se mohli věnovat tvorbě. A možná vede ta cesta k tomu právě přes to, že se umístí kvalitní tvorba do mainstreamových médií. Pak se třeba objeví někdo, koho to zaujme, nebo se to může nějak dál rozvinout.

Kevin: Jo, no. Dřív to bylo tak, že fotoreportéři měli velice často svůj kmenovej časopis, pro kterej pracovali, nemuseli se starat o nic. Platili jim cesty, oni jezdili po světě, fotili a vznikly z toho projekty, knihy, který dneska znaj skoro všichni. A tohleto jakoby upadlo, protože na co měli dřív dva měsíce, tak teď na to mají dva dny a fotografové si zvykli, že už je to pryč, že už se to nevrátí. Takže jejich aktivita se dělí nejenom na focení, ale i na shánění různejch kšeftů a hledání různých dalších možností jak se živit. Což sice je zajímavý, ale možná by bylo lepší, kdyby ten člověk, který na to má a je schopnej se vyjádřit skrz fotografickej obraz tak, že to je přenosný na jiný lidi, tak je možná hloupý, že se musí starat o to, jestli bude fotit svatbu nebo támhleto, místo aby se koncentroval na to, co je mu vlastní a v čem nejvíc vyniká. Co s tím? Mecenášové?

Tereza: Buď mít mecenáše a nebo k tomu přistoupit jako ke každému jinému podnikání - to znamená, musím mít nejdřív nějaký ekonomický systém, na kterém to funguje. A když k tomu dělám ještě něco, co mě baví, tak je to úplně ideální. Hodně dobrých nápadů ztroskotá na tom, že nemají promyšlený ekonomický systém fungování. Obvykle to dobře funguje na začátku, ve vlně úvodního nadšení. Pak, jakmile euforie opadne, tak pokud za tím není promyšlený systém financování, většinou to skončí. Což je škoda.

Kevin: A čím to je? Je to tím, že tady u nás máme ve finanční sféře malý vzdělání - obecně? Finanční gramotností?

Tereza: Asi ano. Finanční gramotnost a vztah k penězům/hojnosti, to by se mělo učit už na základní škole. Jak s penězi zacházet a jak k nim přistupovat, aby nám byly k dispozici. Zdroje si přeci můžeme libovolně tvořit a peníze nemusejí přicházet jenom z práce. Mohou přitékat z různých kanálů. Dobře to skombinovat a umět v tom spokojeně žít tady myslím umí málokdo.

Kevin: To asi jo. Tak já se živím převážně jako grafik. Fotografii věnuju nejvíc času, ale živím se něčím jiným - ta mi nepřináší takový ty zásadní peníze, který by mohla, protože... nevím proč.

Tereza: Možná to v tuhle chvíli v tom našem systému jinak nejde.

Kevin: Možná to nejde, no.

Tereza: Nebo by ses musel odstěhovat do jiné země.

Kevin: Třeba. A nebo by si člověk musel třeba založit vlastní vydavatelství, vydávat něco vlastním nákladem a to zkoušet prosadit.

Tereza: No, vidíš, takže by to přece jen nějak šlo.

Kevin: Ale to tě potom vlastně...

Tereza: Musíš do toho investovat čas.

Kevin: No, čas a energii. Protože to není nic jednoduchýho.

Tereza: Pokud ti to pokryje to, co potřebuješ...

Kevin: No, hlady neumíráme, zatím. Zlatý kohoutky nechceme, takže je to v pohodě.

Tereza: Jaká byla tvoje cesta k focení? Jak ses dostal k tomu, že se věnuješ tomu, co je tvým posláním?

Kevin: U mě s fotografií to jde úplně od dětství. Tatík fotil nadšeně, ale čistě jenom jako rodinný fotograf. Ale vždycky byl u nás k dispozici nějakej aparát. Vzdělání jsem k tomu od něj žádný nedostal, takže jsem si musel všechno postupně najít. Bylo to takový focení z vejletů, nic zajímavýho. Potom někdy koncem 80. let se mi dostala do ruky knížka Příběh fotografie a tam jsem se dozvěděl, že existuje sociální dokument, reportážní fotografie, viděl jsem tam většinu zásadních světových fotografií a hned mi bylo úplně jasný, že to je to, co mě zajímá. Ale cesta k tomu nebyla vůbec jednoduchá, protože jsem šel na vojnu, pak přišla revoluce a pak se mi narodil synátor. A potřeboval jsem se nějak živit. A protože jsem výtvarník, tak jsem se živil jako výtvarník. Rozmejšlel jsem se, jestli se budu věnovat fotografii.

Tereza: Co jsi studoval?

Kevin: Já jsem nevystudoval nic. Já mám střední školu - gympl.

Tereza: Takže jsi to dělal jako koníčka?

Kevin: Všechno jsem dělal vždycky proto, že jsem to potřeboval dělat. Musím říct, že jsem vždycky dělal to, co mě baví. A ono je to takový ještě komplikovanější trochu. Takže jsem se rozhodoval, jestli se budu koncentrovat na fotku, nebo půjdu nějakým výtvarným/grafickým směrem. A protože jsem si říkal, že mě fotka víc baví, tak že si to radši nechám jako koníčka a budu se věnovat tý grafice. A tím jsem se začal živit. Pak jsem tedy v devadesátým pátým vymyslel takovej projekt s časopisem motorkářským, protože jsem vždycky rád jezdil na motorce a věnoval jsem se několik let tomu. Byl jsem motoristickej novinář jeden čas.

Tereza: A máš motorku?

Kevin: Teď už pár let ne.

Tereza: Jak to?

Kevin: Radši fotím. Veškerej čas, kterej mám, věnuju focení. Ale jezdil jsem na motorce od svých 6 let. V 6 letech jsem jel poprvý, ale od 14 nebo od 15 jsem jezdil na fichtlu. No, pak jsem se věnoval potápění a pomáhal jsem rozjíždět nějakej časopis o potápění. Ale celou dobu jsem vždycky u všeho fotil. To bylo průběžný. A v těch časopisech jsem používal fotky, kdy jsem potřeboval, takže jsem se naučil fotit i produktový věci, motorky atd. No a k tomu jsem si furt fotil co mě zajímalo okolo. Až do doby, kdy přišly v roce 2002 v Karlíně povodně a ve sklepě jsem měl udělanou fotokomoru a přišel jsem téměř o veškerý fotky, co jsem měl. Takže většinu z toho nemám. Někdy, vzhledem k tomu, že nejsem úplně nejpořádnější, na mě občas ještě z nějaký krabice vypadne nějakej zašantročenej film, ale o většinu jsem přišel. Pak jsem se tomu začal věnovat znova a i tím došlo k určitýmu posunu, protože předtím jsem fotil všechno možný, co bylo potřeba a od tý doby už fotím jenom to, co mě zajímá. A to je sociální dokument a všechny ty varianty k tomu plus věci, který si myslím, že mají smysl. Nic dalšího mě moc v tý fotografii neoslovuje. A protože se tím přímo neživím, tak to ani nevyhledávám. Nevím, jestli to dává vůbec nějakej smysl?

Tereza: Ano, dává. Takže ses všechno naučil sám.

Kevin: Všechno jsem se naučil sám. Vyvolávat filmy, zvětšovat, v koupelně jsem zvětšoval do formátu 50 na 70, pěkně horizontálně, to byl vždycky noční boj. Potom s příchodem digitálu jsem postupně opustil celej tenhleten filmovej svět a fotím s tímhle současným technologickým nástrojem.

Tereza: A musí se s tím člověk narodit, nebo se to dá naučit?

Kevin: Ovládat foťák se naučí více-méně téměř každej. Jako se skoro všichni naučí řídit auto. Ale myslím si, že aby člověk slušně fotil, že je dobrý, když toho ví víc. Když má širší znalosti o výtvarný scéně, o filmový, protože tam všude je nekonečný množství inspirací, který tím, že na to kouká, že to vnímá, že to absorbuje, tak mu vytvářej takovej nevědomej background estetickýho cítění. Jak to potom zpracuje, je další věc, ale myslím si, že bez toho se těžko dostává na nějakou úroveň, která je opravdu třeba výtvarná. Podle mě každá fotografie by měla být výtvarná. I ta, která zaznamenává hrůzy války by měla působit výtvarně. Aby tam byl otisk toho člověka, situaci nějak vnímá a nějakým způsobem ji předává dál. Což je vidět na světovejch fotografech, kteří prošli hrůzama, ale obrazy, který odtamtud přinesli, jsou víc než ta hrůza - dostává se to až do symboliky. Takže si myslím, že ten výtvarnej aspekt vnímání obrazů - chodit do galerií, nebo to je jedno, jak k tomu ty lidi přijdou, tak že je důležitý background v hlavě mít. Že bez toho se to asi moc nedá. Pak je důležitej divák. Když divák je nevzdělanej, myslím v tomhle případě, číst fotografii, tak je to blbý. Kdo má šanci tak to cejtí, ale to vzdělání se v tomhletom u nás moc nepěstuje. Jsou země, kde ten kult fotografie je velkej. A u nás byli vždycky dobrý fotografové, ale to povědomí u nás není. Tady je povědomí, že každej, kdo má foťák, je fotograf a může fotit. A když pak jsou nějaký kšefty, tak samozřejmě zákazníka zajímá, aby to bylo levnější a velmi často ho nezajímá kvalita. Někdy si to berou podle jména. Že šáhnou po jistotě, vezmou si nějaký jméno.

Tereza: Řekla bych, že to platí o většině uměleckých oborů. Že se to u nás moc nepěstuje. Asi je to hodně tím, že tady byl komunismus.

Kevin: O tom jsem 100% přesvědčenej.

Tereza: Totalitou se to úplně zazdilo. Vnímání se otočilo k jiným věcem - k materialismu a ke všemu, co se nachází vně. Přestali jsme se dívat dovnitř. V okolních zemích to je jinak. Lidé tam lépe přistupují k umělcům i třeba k tomu, co nosí na sobě, nebo co si kupují za věci. Ale asi musíme být ještě trpěliví, vzhledem k tomu, co tady bylo za režim. Možná je to teď na nás, abychom lidem ukázali jinou perspektivu.

Kevin: Jo, aby se to nevrátilo, protože teď to máme dost na hraně.

Tereza: To nebudeme přivolávat.

Kevin: Přesně. Ono když potom člověk fotí, tak tím žije, že to je pro něj vlastně jako...

Tereza: Životní styl.

Kevin: Životní nutnost skoro. Že to není ani ten styl, ale že to člověk vnímá jako že to je jeho součástí. A to samozřejmě přináší různý peripetie, třeba že není schopen se na některý věci podívat normálně. Díváš se a už vnímáš obrazy.

Tereza: To je otázka - co je vlastně norma?

Kevin: Třeba málokdo spí s foťákem vedle postele, aby v případě potřeby vyběhl a vyfotil něco, co se děje pod okny na ulici. Což se mi za celou dobu stalo dvakrát. Že jsem takhle vylít z pelechu a něco vyfotil a mělo to smysl.

Tereza: Spíš s foťákem u postele? Kdyby náhodou?

Kevin: Jo, většinou. Furt ho mám připravenej, furt ho mám zapnutej, vůbec ho nevypínám, vždycky je připravený.

Tereza: To znám, já zase spím se zápisníčkem u postele.

Kevin: Jo?

Tereza: Často se mi stává, že ty nejlepší myšlenky přijdou uprostřed noci a já si je musím napsat, protože kdybych to zaspala, tak ráno nevím nic.

Kevin: To já taky ne.

Tereza: Kontinuita se ztratí. Někdy tím strávím i půlku noci, ale vždycky to stojí za to. Myslím, že každý má nějakou "deformaci". Definovat obecně co je vlastně normální asi nejde. Každý se na to dívá jinou optikou a já si myslím, že čím víc perspektiv je člověk schopný mít, tím je to lepší. Realita se pak otevírá z různých úhlů pohledu.

Kevin: Čím víc pohledů a čím víc lidí nabízí více svých pohledů, tím je to všechno pestřejší. To je jasný. A k tomu, o co v tý fotografii vlastně je. Robert Capa řekl, že pokud není tvoje fotografie dost dobrá, tak jsi nebyl dostatečně blízko. Což se většinou bere tak, že musíš chodit hodně blízko. Fotit zblízka. S čímž já do určitý míry souhlasím, já fotím hodně kontaktně, ale myslím si, že to hlavní je dostat se dovnitř. Ne bejt blízko, ale pochopit tu scénu a co se tam děje. Navnímat tu situaci, emoce a příběh, kterej tam je. A to si myslím, že je to, že člověk nebyl dostatečně blízko. Že byl za nějakou svojí bariérou, kterou nebyl schopnej překonat bez ohledu na to, že objektivem někomu koukal do nosu.

Tereza: Schopnost nacítění a to, že se aktivně staneš součástí situace, ve které jsi, to by se mělo dít v každé práci. A vlastně i v životě. Výsledek může být úplně jiný, když nejsi oddělený osobní zdí. Ale spousta lidí si tě blízko nepustí. Je vůbec možné vyfotit každého? Aby to mělo i nějakou estetickou hodnotu?

Kevin: Těžko říct, to se asi nedá zobecnit. Ale v podstatě pokud sleduju nějaký téma a chci s ním něco vyprávět, tak to neudělám napoprvý. Většinou se člověk s těma lidma, se kterýma pracuje, potřebuje do nějaký míry seznámit, aby ho minimálně nebrali jako rušivej element. Aby ho třeba přestali vnímat. A tam to začíná. Že se stane součástí toho prostoru ve kterým to probíhá a neruší. To je vlastně začátek. A pak záleží, jak moc empatickej je on, jak moc jsou ti ostatní lidi ochotní něco ze sebe dát, ale často už jenom tím, že ho nechaj zaznamenat to, co zrovna dělaj, tak to už může stačit. V tom obraze pak hrajou roli drobnosti. To jsou třeba různý jemný gesta nebo náznaky, lehkej úsměv, nebo nějaký věci, který tím, že je ten fotograf vidí a dokáže je zaznamenat, tak tím vlastně přenese to, co tam celou dobu vlastně je. A to je těžký. Protože tam může bejt deset fotografů vedle sebe a všichni to vyfotěj nějak a jenom jeden to třeba dá tak, že najednou to pro všechny je jasný.

Tereza: Ty hledáš vnitřní krásu, ale na to, abys jí mohl zaznamenat, tak jí musíš nejdřív vnímat.

Kevin: Musíš si jí uvědomovat.

Tereza: Takže musíš hodně dobře fungovat na lidské rovině.

Kevin: Bejt empatickej.

Tereza: To dává smysl. Kdo není empatický, tak toho by mezi sebe těžko pustili třeba lidé žijící na ulici. Musíš tam vlastně jít s tím, že ti o nic nejde. Proti ničemu nebojuješ, nic nehodnotíš, jenom to neutrálně zaznamenáváš.

Kevin: Když tam půjdeš s tím, že chceš vyhrát World Press Photo, tak pravděpodobně je možný, že uděláš hezký fotky, ale jejich nadčasovost bude spíš krátká.

Tereza: Je to vůbec možné, že ty hezké fotky takhle uděláš? Já nevím...

Kevin: Můžeš. Můžeš udělat líbivý fotky, který jsou schopný plno lidí oslnit. Líbivost je nebezpečná. Když budeš mít siluetu, tady bude stát nějaká ženština v západu slunce v kulisách Národního divadla, tak to na první pohled upoutá většinu lidí a když tam vedle bude stát více-méně stejná zenština a bude se jenom culit nebo usmívat a teprve v momentě, když si to začneš prohlížet, tak uvidíš, že se třeba usmívá proto, že má v ruce čtyřlístek, něco, co je tak drobný, nebo něžný a jemný, že si toho člověk naučenej jenom rychle všechno prohlížet, ani nevšimne. Což se samozřejmě může stát i na těch World Press Photech nebo podobnejch soutěžích, protože tam je desetitisíce různejch soutěžících se svejma fotografiema a chudák porota to pak musí porovnávat a taky na to nemaj zrovna moc času.

Tereza: Kolik je tady Čechách podle tebe lidí, kteří umí dobře fotit?

Kevin: Těžko říct. Pár jich tady je. Neumím to říct, ale nemyslím si, že by jich byly stovky. Myslím si, že jich jsou desítky. Zase - fotit v tý rovině toho, co já beru jako fotografii - to je dejme tomu od reportáže po ten dokument v rozsahu humanistický nebo sociální fotografie. Protože pak samozřejmě jsou lidi, který fotěj hezký portréty, ale mě tohle nezajímá, takže o tom ani nemluvím.

Tereza: A děláš portréty? Když tě někdo poprosí?

Kevin: Jo, někdy to dělám, ale dělám to po svým.

Tereza: I někoho aranžuješ?

Kevin: To ne. Když takhle někoho fotím, tak jsme domluvený... Hele, támhle jde Eugen Kukla, ten pán v tom černým, to je takovej známej pražskej fotoreportér... Kde jsme byli? Jo, s těma portrétama. Já to právě nearanžuju proto, že to trvá většinou docela dlouho, protože pro mě je důležitý, aby to místo, na kterým to budeme fotit bylo buďto fotogenický, nebo světelně zajímavý. Ale potom se třeba bavíme a chvíli trvá, než se ten člověk přestane tvářit, jako že jde na focení. A pak teprve se pokouším tam z toho něco získat. Aby se člověk dostal blíž k němu. Takový ty klasický portréty mě úplně nebavěj. Pro mě to je skoro stejný jako fotka na občanku. Akorát je to technicky kvalitnější. A nebo pak do fotografie patřej produktová fotografie věcí, interiéry, krajinky, architektura - to jsou všechno věci, který neřeším. Tam může bejt třeba tisíce dobrejch fotografů. To nevím. Já to mám jenom v tom směru, kterej mě zajímá.

Tereza: Tebe nejvíc zajímá lidský aspekt. A ten přesah, jak to funguje v našem světě.

Kevin: Určitě, jak člověk funguje v tom prostoru, v kterým je.

Tereza: Lidé chtějí lidskost. Abychom se postarali o ty, kteří jsou na ulici, aby někdo pracoval s těmi, kdo jsou ve vězení, aby už se tam nemuseli znovu vracet. Chybí nám ten lidský přístup, který se vytratil, hlavně za totality. A stále to pokračuje - naši zemi řídí lidé, kteří reprezentují hlavně moc, orientaci na sebe, snahu ovládat druhé a dívat se jedině směrem ven. Ale většině z nás už je myslím jasné, bude potřeba změnit kurz. Uvidíme, kam se to pohne. Je to vývoj.

Kevin: Někam se to nejspíš hejbne. Protože to tak vypadá, že to jsou takový ty tekutý písky.

Tereza: Možná to bude na chvíli třeba i o něco horší, aby se to pak mohlo vyeskalovat a vyčistit. To nevíme. Ale vnímám, že se to hýbe. Mladí lidé už to cítí úplně jinak. Mocenské věci je nezajímají. Úplně to ignorují a já si myslím, že to je docela dobrá cesta - vyignorovat to. Úplně od toho odpojit pozornost a upřít ji někam jinam. Tím, že s tím bojujeme, se to totiž rozdmýchává a posiluje ještě víc. Kdyby všichni řekli, že je jim to jedno, tak politici budou zbyteční.

Kevin: Ale to si ten systém sám nikdy neuvědomí. Takže já si myslím, že to nejde úplně vyignorovat. Já si myslím, že by lidi měli dodržovat různý věci, jako jsou třeba volby a měli by být jak finančně gramotný, tak gramotný i v tomhletom.

Tereza: Vědomost je důležitá.

Kevin: Přesně tak, aby si uvědomili, že tahle strana nabízí tohle a tamhle, když už máme ten systém parlamentních stran. Ale rozhodně by tím neměli žít od rána do večera a rozčilovat se v komentářích na FB, protože to z nich dělá agresivní jedince. A pak se to projevuje všude - nejenom na tom internetu.

Tereza: Ano. Podle mě je důležité ukazovat i odvrácené strany toho, jak to tady funguje. A poukazovat na to, že to jsou taky lidé. A že jsou stejně důležití jako my, nebo ti, kteří sedí v parlamentu. Protože bez nich by ta společnost nebyla taková, jaká je.

Kevin: To je prostě naše součást. Jsme jedno tělo.

Tereza: Udělali jsme z toho tabu a vytěsnili jsme to ze svých životů, stejně jako třeba smrt.

Kevin: Přesně.

Tereza: A asi přichází doba, kdy je čas rozhrnout záclony a podívat se, co za nimi doopravdy je. Nejspíš zjistíme, že to není zas tak hrozné.

Kevin: No není, protože nejhorší je ten strach. Člověka úplně sevře. Existuje několik různých přístupů, jak s tím strachem zatočit, nebo jak ho eliminovat. Základem je najít si svoje limity sám v sobě. Já to znám třeba z freedivingu - z potápění. Pro většinu lidí zadržením dechu na dvacet vteřin připadá, že už umřou a přitom ti nejlepší jedinci mají kolem 11 minut a nepříliš trénovaný jedinec jako já má kolem 5 minut. Prostě to jde. Když si člověk najde sám sebe, pozná, že když to vypadá, že už jde do tuhýho, tak zdaleka nejde. Rezervy jsou všude možně. Tak by potom plno lidí přistupovalo k lecčemu jinak. Ale tady jsou strachy z migrantů, strachy já nevím z čeho, ale bez tý hlubší znalosti. Je to jenom o tom strachu, který je navíc rozdmýchávaný z politických a mocenských zájmů. A to netvrdím, že jedna nebo druhá věc je správně. Nikdo neví, jak to je, ale cesta se musí najít. A nejenom u nás, ale celosvětově. Je to problém, kterej nijak nezmizí. Ten bude narůstat. Protože ty životní podmínky na Zemi se hrotěj. To znamená, že z různejch důvodů budou pravděpodobně migrovat další miliony lidí všude možně, sem a tam, daleko víc, než v poslední době bylo. Ale rozhodně ne víc, než kdy na Zemi se migrovalo, protože se na Zemi migruje od samýho počátku.

Tereza: Já si myslím, že je nejlepší je podívat se na to ne jako na problém, ale jako na příležitost. A pak se obvykle hned nabízí řešení. Já osobně ke strachu přistupuji tak, že když se něčeho bojím, tak vím, že musím jít a udělat to. Samozřejmě, že někdy je to těžké. Člověk si říká: "Ještě počkám." A spousta lidí to celý život neudělá. Ale jakmile se tomu postavíme tváří v tvář, tak často zjistíme, že to nic není. Že to je jenom nějaká umělá konstrukce, která ani nemá reálný základ.

Kevin: A často to jejím odkládáním čím dál tím víc zveličuje. To znám moc dobře s chozením na úřady, protože nesnáším úřady, nesnáším papírování a formuláře. Takže to vždycky odkládám na poslední chvíli a mám z toho úplněj děs. Pak tam přijdu, řeknu paní úřednici, že jsem úplnej debil, protože nevím, co s tím mám dělat. Ona mi úplně hezky poradí, všecko vyřešíme během krátký doby a pak si vždycky říkám: "Proč mi to nešlo rovnou?"

Tereza: Pak je taky možnost dát to někomu, kdo to udělá za tebe. Takhle jsem to udělala já, protože kdykoliv přijdu na úřad, tak mi vždycky něco chybí. A nebo mám něco špatně vyplněného. Došla jsem k názoru, že bude nejlepší, když administrativu někomu předám. Ještě navíc ho to prý baví.

Kevin: To je dobrý, no.

Tereza: A tím mi odpadla nepříjemná věc, kterou bych stále odsouvala. Támhle zrovna někoho fotí.

Kevin: To vypadá jako nějakej workshop. Všichni maj foťák a tvářej se jako fotografové.

Tereza: Používáš někdy stativ? Nebo fotíš všechno z ruky?

Kevin: Stativ nepoužívám. Fotím všechno z ruky. Fotím za denního světla, pokud možno. Někde to možný není - třeba na zkouškách to prostě nedáme. Ale pokud to jde, tak za přirozenýho osvětlení a z ruky. Nedovedu si představit, že to, co fotím, bych fotil ze stativu. Protože to je živý. Ta situace včetně mě a toho fotoaparátu je takovej organismus. Kterej kolem sebe různě rotuje. Já to neumím udělat tak, abych fotil ze stativu.

Tereza: A máš rád, když někdo fotí tebe?

Kevin: Ne.

Tereza: Nerad na díváš na fotky, kde jsi ty?

Kevin: Já dostávám díky sociálním sítím hromady fotek, na kterejch jsem. A já se na to vždycky dívám, nebo spíš to ukazuju doma, ať se pobavěj. A jinak to zakládám. Nevím, nebaví mě to. Ale možná to jsou všechno fotky z nějakejch událostí, podle mě to nemá žádnou hodnotu, jenom ten ksicht.

Tereza: Ale třeba některé fotky z vaší vernisáže, na kterých jsi, jsou dobré. Vyjadřují to, co se tam zrovna dělo.

Kevin: Jo, asi jo, asi tam určitě nějaký lidi jsou šikovný a jsou schopný to tam dát. Já se na sebe nepotřebuju koukat, ani do zrcadla se moc nekoukám.

Tereza: Jsi v kontaktu s lidmi, kteří taky fotí? Máte nějakou komunitu, nebo se scházíte? Jak to funguje?

Kevin: Komunita pouličních fotografů je tady poměrně intenzivní a scházíme se docela často, pravidelně většinou jednou týdně. A kromě toho je tady skupina dalších reportážních fotografů, mladších, starších, většinou se ti lidi nějak znají, nebo alespoň o sobě vědí. V rámci toho uličního focení, protože to je teď takový fenomén posledních 10 let, že se to hodně tady rozeběhlo pod anglickým názvem street photo. Tak to hodně lidí zajímá, hodně lidí se tomu věnuje na různejch úrovních od laiků a nepolíbenejch laiků až po nějaký celkem slušný amatéry. A zajímavý je, že vlastně tohleto street photo je to, co člověk dělal před těma 25 lety a říkal tomu, že jde fotit. Sebral foťák a šel do ulic. Takže ta komunita je díky sociálním sítím poměrně velká, dost lidí se mezi sebou zná i osobně, což mi přijde, že je velkej klad těch sociálníh sítí, konkrétně na FB asi nejvíc. Že se člověk seznámí s někým, koho v životě neviděl, vidí třeba jeho práci, a v nějakým dohledným čase se s ním seznámí osobně a vlastně se ty jedničky a nuly zase zpátky zhmotňujou. Ale ta FB komunikace mě nebaví, abych si psal na svojí timeline co jsem snídal, ale baví mě, že se díky tomu potkávám s lidma.

Tereza: A zároveň můžeš s lidmi sdílet svou práci, ukázat jim, co děláš. To je myslím důležité - abychom si navzájem ukazovali to, co děláme. Protože když to nikomu neřekneme, tak o tom nikdo neví. A v té vaší komunitě máte dobré vztahy? Přátelské?

Kevin: Jak kdy. Záleží na lidech. Někdy je tam horká půda a někdy je to v pohodě. Určitě nějaká rivalita je, ale není to tak horký. V rámci tohohle nejde o peníze. Lidi to dělaj, protože je to baví a to si myslím, že je docela zajímavej aspekt. Že ta konkurence je v množství lajků, který kdo dostane. V momentě, kdy pak už jsou lidi na nějakých jevištích a mají to honorovaný, tak tam je to pak asi jiný. A ještě jak jsem se bavili, jestli každej může fotit. Tam co je hrozně důležitý, je to trénování. Člověk by měl trénováním trávit veškerej volnej čas. Ten trénink ti umožní to, že když o něco jde, tak jsi připravená reagovat podvědomě. Ovládat svůj nástroj, nevidět jenom objekt k focení, ale vidět i to, co je za ním. Že třeba kromě tváře, kterou chce vyfotit tam se odehrává situace, která je zajímavá a dodává druhej nebo třetí plán, světlo a všecko. A musí to rychle vyhodnotit. A to nevyhodnotí, pokud nemá všechno pod kůží najetý tím dennodenním tréninkem. Může samozřejmě být týden nemocnej a nefotit, když fotí léta každej den. Pro tenhle typ fotografie je trénink alfa a omega.

Tereza: Cokoliv člověk přestane dělat, tak v tom začne stagnovat. Přestane se to vyvíjet - a vývoj je zásadní. Ve všem.

Kevin: Ono je i dobrý ve všem se občas zastavit, udělat si pauzu a poohlídnout se. Ujasnit si, kam to vlastně směřuje. Já jsem to zažil několikrát. Protože všechno co dělám, potřebuju dělat naplno. To znamená, když se něčemu věnuju, tak vím všechno teoreticky, vím všechno co nejvíc prakticky a pak zjistím, že to není úplně to pravý ořechový. A úplně to opustím a veškerá energie i finance zmizí, ale ona to není úplně pravda, protože to v tobě všecko zůstává. Ty zkušenosti se pak sčítaj. A pak ty střípky z toho se zúročej v tom celku. Pak už se někde najdeš. To už je jedno, jestli je člověk malíř nebo zpěvák, tak stejně si myslím, že se to tam všechno zúročuje, aniž by to tam člověk vědomě cpal. To prostě už je.

Tereza: To ano. Vrcholná forma tvoření, ať už děláš cokoliv, je, že jsi to ty. Jakmile se dostaneš do tohoto stádia, tak automaticky najdeš to, co je tvoje. Je to většinou to, co tě nejvíc baví. To celý život nějak děláš, sháníš si k tomu informace a když jsi v tom, tak zapomeneš na čas, úplně tě to pohltí. Stačí jenom, že jsi to ty, máš v sobě všechny životní zkušenosti a to stačí.

Kevin: To stačí.